Pedagogická koncepce našich táborů

O co nám jde aneb cíle naší práce

Při přípravě a realizaci letních táborů se snažíme, aby naši svěřenci prožili čtrnáct dnů plných zajímavých činností, her a zábav, které však nebudou voleny samoúčelně. Právě naopak, snažíme se, aby tyto činnosti co možná nejvíce přispěly k rozvoji osobností dětí. Jsme si vědomi, že doba čtrnácti dnů našeho působení na děti na táboře je poměrně krátká, avšak na své vlastní kůži v dětských letech jsme si vyzkoušeli, že neobvyklé zážitky, vstřícné prostředí, pečlivě připravený program a parta dobrých kamarádů a obětavých vedoucích, kteří jsou dětem ochotni naslouchat, často dokáže formovat osobnost člověka více než několik let školní docházky …

S tímto vědomím při táborových činnostech usilujeme o:

1. Rozvoj individuálních schopností dětí – pestrou nabídkou různých táborových činností dětem zprostředkováváme poznání mnoha nových vědomostí a praktických dovedností. Jejich poznání a vyzkoušení dětem rozšiřuje obzor o světě a pomáhá jim vybírat si obory, které je zajímají, ve kterých zažívají úspěch i radost a kterým se chtějí dále věnovat.

2. Výchovu ke spolupráci, kooperaci, partnerství a solidaritě – celý táborový program je směřován k vytvoření vstřícného prostředí, ve kterém by se děti cítily co nejlépe a k rozvoji spolupráce, kooperace a vzájemné pomoci mezi jednotlivými oddíly a mezi dětmi navzájem. Na našem táboře nemá místo nesmyslné soutěžení, při kterém vítězí a prohrávají stále ti samí. Děti na táboře hrají mnoho kvalitních a zajímavých her, v těchto hrách však nejde o to být vítězem, ale o to hru si pořádně „užít“, protože zajímavý je především její průběh, ne výsledek.

3. Poznání – letní tábory, které pořádá naše skupina vedoucích, jsou vždy motivovány určitým tématem. V minulých letech byly tábory věnovány Japonsku, Egyptu, pravěku, husitství a vesmírné výpravě do paralelních světů. Táborovou motivaci zpracováváme velmi obšírně, aby děti měly příležitost z dané oblasti poznat a vyzkoušet si co nejvíce. Na táboře se děti hravou a zábavnou formou seznamují s kulturou, hodnotami, uměním, životním stylem, vědou, technikou, sportem i zábavou poznávané společnosti.

4. Výchovu k demokracii – jsme si vědomi, že demokracie nezbytně potřebuje soudné, kritické, zodpovědné a nezávisle myslící občany s vědomím vlastní důstojnosti a s respektem k právům a svobodám ostatních. Proto se zaměřujeme se na vytváření táborového společenství, které je založeno na vzájemném respektu rovnoprávných partnerů – dětí a vedoucích. Při celotáborové motivované hře i při dalších táborových činnostech děti spolurozhodují o dalším postupu, zkoumají a vybírají vhodná řešení.

5. Výchovu k péči o životní prostředí – čtrnáct dnů prožitých pod stanem přímo uprostřed přírody, cílené poznávání květin, stromů, živočichů, nerostů, aktivity vedoucí děti k péči o životní prostřední a hry s ekologickou tématikou – to je jen neúplný výčet aktivit, které napomáhají vytvářet vztah dětí k přírodě a vedou děti k postupnému uvědomování si nutnosti ochrany životního prostředí.

6. Prevenci sociálně-patologických jevů – účelně naplněný volný čas zajímavým a poutavým programem, při kterém je dětem dána příležitost zvažovat své činy, zodpovědně se rozhodovat a za svá rozhodnutí zodpovědnost nést, cílené budování kolektivu kamarádů a kamarádství často přetrvávající dobu tábora, rozvoj samostatnosti, uvědomování si vlastních kvalit i kvalit ostatních účastníků tábora a tým vstřícných táborových pracovníků, kteří s maximálním pracovním nasazením a profesionálním umem připravují program a starají se o své svěřence – to vše přispívá k prevenci nežádoucích sociálně-patologických jevů, tolik častých v dnešní populaci dětí.

7. Zdravý vývoj dětí – dva týdny na čerstvém vzduchu na táborové základně v lese, zvýšená pohybová aktivita dětí promyšleně střídaná odpočinkem, dostatek spánku, vyvážená strava, psychická pohoda a zajímavý program bezesporu zanechávají vliv na zlepšení zdravotního stavu a posílení imunitního systému dětí.

Spolupráce znamená daleko více než soutěžení

Svět je soutěživý, všude se hovoří o konkurenci, takže člověk má téměř pocit, že vrhat se do vztahů "kdo z koho" a vítězit v nich je smyslem života. Pouhým mýtem je však naše víra, že se dítě potřebuje co nejvíc zúčastňovat soutěží, učit se vyhrávat i prohrávat, aby v dospělosti obstálo v konkurenci.

Děti nejsou od přírody zdaleka tak chtivé soutěží, jak se nám zdá. Jsou však do soutěží hnány dospělými od útlého věku. Využíváme a zneužíváme u dětí přirozenou lidskou potřebu být úspěšný a být přijímán, uznáván, oceňován. Jestliže vytvoříme prostředí, v němž k získání uznání je potřebné porazit druhé, pak pro naplnění přirozené potřeby uznání a úspěšnosti většina dětí do těchto situací bude vstupovat. K naplnění této potřeby však není nutné být lepši než druzí, postačí být dobrý v tom, co dělám, zlepšovat se, jak jen mi to schopnosti dovolí, a dočkat se za to uznání od okolí.

K tomu, aby děti věděly, kdo je v čem dobrý, kdo co umí, jak mohou ostatním přispět či pomoci, není třeba veřejného srovnávání (včetně srovnávání dle nějaké hodnotící škály nebo známkováni), není třeba organizovat soutěže a vyhlašovat vítěze. Rovněž učit děti vyrovnat se s prohrou není nutné soutěžemi. Člověk, který má vysokou sebeúctu, si se svými nezdary poradí, i když nebyl "otužován" v soutěžích.

Pro dospělé jsou soutěže dobrovolné, pro děti ne

Pokud lidé soutěží v dospělosti, pak je to zpravidla jejich volba. Většinou je pak úroveň soutěžících celkem vyrovnaná. Ve škole (a na táboře taky), pokud je soutěž součástí výuky (programu tábora), děti tuto volbu nemají. A i když je formálně dána, sociální tlak (např. nevypadat jako zbabělec) je tak velký, že se o volbě nedá mluvit.

Co se vlastně děje, když učitel vyhlásí, že se teď bude soutěžit? U mladších dětí se vzbudí naděje, starším už bývá v podstatě jasno, že vítězem se stane někdo z užší skupinky vyvolených. Ostatní jsou tam zejména proto, aby úspěch vyvolených více vynikl. Většina se opakovaně přesvědčuje, že se nevyplatí snažit se (je to docela účinná výchova k pasivitě větší části národa). Kromě toho je zde ještě jedno velké riziko: zmíněná lidská potřeba uznání a ocenění je natolik silná, že pro děti, které jsou morálně ještě nezralé, přinášejí vypjaté situace soutěže riziko podvádění.

Pro dobrý psychický vývoj dítěte je důležité přijetí sebe sama jako dobrého hodnotného člověka. Jestliže začne dítě podmiňovat svoji hodnotu důkazem, že jsem lepší než druzí, představuje to pro něho veliké riziko. Jeho hodnota jako by spočívala mimo něj, závisí na kvalitách někoho jiného. Takoví lidé pak se ocitají v celoživotní pasti. Budou neustále pochybovat o své hodnotě, a proto se budou také opět a opět vrhat do srovnávání, soutěží, soubojů nejrůznějšího druhu. Každé vítězství je přitom jen chvilkovou úlevou. Vždy znovu a znovu se objeví někdo, vůči komu bude třeba si potvrdit svou hodnotu tím, že se budu snažit jej porazit.

Asi každý si vybavíme někoho, kdo se takto chová (oblast veřejného života nám poskytne mnoho příkladů takto poznamenaných lidí). Soutěživý systém tradiční školy se na této deformaci podílí značně. Psycholog David C. McClelland pojmy soupeření a spolupráce dokonce zabudoval jako základní kameny do svého pojetí zralosti osobností. Nejvyšší stadium popisuje takto: "Člověk poznává, že harmonie je víc než výhra, že spolupráce je hodnotnější formou vzájemných vztahů než soupeření. Učí se tolerovat, naslouchat druhým, snaží se od druhých učit a umožňuje jim, aby se učili od něj. Důvěra je ceněna velice vysoko. Člověk je schopen důvěřovat druhým a sám být důvěryhodným."

Lepší svět se soutěžemi nevybuduje

Jsem přesvědčen, že současný stav lidského poznání a technický pokrok, kterého lidstvo dosáhlo, by mohly vyřešit mnohé problémy, které nás dlouhodobě sužují (energetické problémy, hladovění, ekologické problémy apod.). Jsou to však především sobectví, nedostatky v komunikaci a v dovednostech spolupráce, které tomu brání.

Komunikaci a spolupráci škola téměř neučí (čest výjimkám založeným na osobním nasazení učitelů). Sobectví však tradiční systém výuky podporuje a rozvíjí. Samozřejmě, že nikdo dětem ve škole výslovně neříká, aby byly sobecké, naopak, jistě si vyslechnou řadu poučení, jak ,je hezké si pomáhat. Jak ale víme, slova mají daleko menši výchovný účinek, nežli si myslíme. Takže děti se sice dozvídají, jak se cení pomoc a spolupráce, jenže každodenní realita je učí, že je třeba pracovat především sám pro sebe, že úspěch jednoho přináší nutně neúspěch druhého. Mít jedničku, když ostatní mají trojky a horší známky je báječný úspěch. Čím jsou na tom ostatní hůř, tím pro mne lépe. Učíme tak velmi brzo nahlížet děti na ostatní jako na potencionální soupeře, nikoliv jako na možné spolupracovníky. Pokud se ve škole spolupráce dětí objevuje, je velmi často motivována nikoliv potřebou spojit síly, aby se věc podařila, ale abychom tím někoho porazili.

Výhra znamená často prohru

Přestože vnímáme svět jako hodně soutěživý, čím dál významnější místo si získává jiná strategie myšlení i jednání, strategie, které se říká výhra - výhra (viz např. S. Covey: Sedm návyků vůdčích osobností, 1994). Označuje se tak jednání, při kterém se snažíme, aby prospěch měly obě (všechny) strany, tedy nechceme ty druhé porazit. Vychází z poznání, že pokud někoho přinutíme prohrát, ztrácíme do budoucna jeho důvěru a tím z dlouhodobého hlediska vlastně prohráváme také. Pro soutěživé a konfliktní jednání se rozhodnete, když se soustřeďujete především na dosažení svých vlastních cílů a nezajímáte se příliš o to, co z jednáni vytěží osoba, s níž jednáte. Většina lidí se na proces vyjednávání takto dívá, ale je zajímavé, že je to dnes méně populární způsob, než byste si mysleli. A rozhodně to vždycky není nejproduktivnější přístup.

Od mateřské školy stavíme děti proti sobě, tvrdíme jim, že je báječné někoho porazit. Pokud si přejeme, aby děti žily v lepším světě, něž je ten náš, pak jednou z důležitých dovedností, které by měly ovládat, je spolupracovat, nikoliv vítězit.

Odměny nezlepší kvalitu

Další mylnou představou je, že odměnami zlepšíme výkon. Mnoho psychologických pokusů skončilo se stejným výsledkem: pokud dvě skupiny pokusných osob měly řešit stejnou úlohu, přičemž jedna skupina měla za dobrý výsledek slíbenou odměnu, kdežto ta druhá ji řešila prostě jen na požádání, bez slibu odměny, druhá skupina měla výsledky Iepší! Tento poznatek se také již promítá do teorií řízení podniků: kde je zájem o zlepšení kvality práce, upouští se od manipulace zaměstnanců mimořádnými odměnami a nahrazuje se to možností podílet se na rozhodování. Vnější motivací můžeme dostat z lidí výkon, ale ne kvalitu.

K zákonitostem odměn patří, že ubíjí původní vnitřní motivaci a vytvářejí závislost na vnější motivaci. Náhodné pozorování ve dvou školách se stejným programem podnítilo řadu experimentů. V jedné škole si hrály děti zaníceně s hrami, které rozvíjely různé dovednosti, i o přestávkách a jiných volných chvílích, kdežto v druhé jen v hodinách, v nichž jim byly předloženy učitelkou. Rozdíl byl v tom, že ve druhé škole učitelka, aby "povzbudila" zájem dětí a přispěla tak k co největšímu rozvoji jejich schopností, hraní odměňovala. To, co se stává pouhým prostředkem k získání odměny, ztrácí na hodnotě.

Většinou je jasně definováno, za co se odměna dostane. Chovat se či dělat něco po svém, jiným způsobem, snižuje možnost získat odměnu. Když někdo pracuje pro odměnu, dělá přesně jen tolik, kolik je na získání odměny nutné. Nechce riskovat špatný výsledek. Chce uspět tak často a tak rychle, jak jen možno, a to někdy i postupem ne právě morálním, což pro děti ve vývoji znamená velké riziko. Nechce uspět v činnosti, ale v získání odměny. Známkování či jakékoliv škálové hodnocení tak odnaučuje děti tvořivému chování, snaze překonávat sám sebe. Naopak je učí vybírat si tu nejsnazší dostačující alternativu. Další výzkumy dokumentují, že lidé, kteří se stali závislými na vnější motivaci, si hledají lehčí úlohy i v případě, že nejde o získání odměny!

Proč vnější motivace tak urputně ve škole přetrvává? Učitelé používají tyto postupy nejen z neznalosti jejich dopadu, ale také proto, že většinou nemají potřebné dovednosti pro jiný přístup. Když však sliby jedniček nebo hrozby přestanou účinkovat, nemají již moc dalších alternativ. Manipulace, kontrola a ovládání lidí jsou v rozporu s principem demokracie.

Děti k učení a poznání svého výkonu nepotřebují známky ani jakékoliv škálové hodnocení

Spíše než srovnáním se žádoucím výkonem je známka srovnáním dítěte s ostatními ve třídě. Ale ani to děti nepotřebují. V alternativních školách, kde se neznámkuje a veřejně nesrovnává, děti vědí naprosto přesně, ke komu si s čím mohou dojít pro radu či pomoc. Srovnávání dětí, oficiální i neoficiální "žebříčky úspěšnosti" jsou opět jen formou sociálního nátlaku, vnější motivací, která musí nastoupit, nejsou-li vytvořeny podmínky pro motivaci vnitřní, vycházející z činnosti (učení, hry) samé. Buduje se nebezpečná závislost na vnější motivaci. Hodnocením (známkováním) bereme činnosti její vlastní smysl, tj. vědomé, z vnitřní potřeby motivované osvojování informací a dovedností. Činnost se tak degraduje na prostředek k získání odměny.

O nás

Zapsaný spolek Archa – sdružení pro rekreaci a pobyt v přírodě, z.s. je dobrovolným sdružením zájemců zabývajících se náplní a využitím volného času dětí, mládeže i dospělých.

686 01 Uh. Hradiště,
Na Rybníku 969
IČ: 22738452,
č.ú.: 43-2526800247/0100 Komerční banka, a.s. Uherské Hradiště

+420 608 547 972